Je ten řízek volný?

Klasická otázka v automatu, v jídelně, v bufetu. Chodíte? Já rád. Ale už jich moc není. Jsem prostě konzervativní. Ale rád si dám něco na stojáka. Kam chodíte vy?

Od mládí chodím do vývařoven, jídelen, bufetů, lahůdek a automatů. Mám to tam rád. Na nic si ta provozovna zpravidla nehraje. Neúčtují si couvert a nečeká se tam, až si vás obsluha milostivě všimne.

Už na střední jsme chodili k „Myslíkům“. Když bylo po kapesném, dávali jsme si dvacet deka sekané, hořčici a housku. To byla bašta. Ke konci měsíce bylo hlouběji do kapsy a tak ke slovu přišla polévka. Buď vývar s masem a nudlemi nebo tmavá zabijačková. S chlebem, do dvou korun. Místo jídelny tam jsou nějaké prodejny.

Když jsem pracoval v rádiu, chodili jsme s Jurou na Vinohradskou do jídelny. Byla schovaná v řeznictví, pěkně vzadu. Kolem dokola byly pultíky a u nich se mačkali hladoví a my. Dávali jsme si samé dobroty. Miloval jsem buřtguláš. Byl v něm výkvět a přehlídka všech uzenářských výrobků a spousta brambor. Plný hluboký talíř voňavé krmě za třicet korun. Nyní tam je někdo z holdingu.

Dnes ráno jsem se zastavil po odběru krve v jídelně. Dal jsem si horkou gulášovou polévku a čerstvou houstičku. Už jsem se nevešel do dvou korun. Ani za to pečivo. Celkem třicet dvě koruny. Ale paráda. Bylo to dobré a poctivé.

Jsem moc rád, že podobná zařízení ještě fungují. Rád si zajdu na chlebíček nebo dvacet deka salátu. Nepotřebuji křišťálové poháry a stříbrné příbory. Nepotřebuji porcelán a hromadu otrávených číšníků. Chci jen poctivé jídlo, byť by to byl voňavý řízek, lahodné výpečky nebo dokonalý guláš. A v restauracích takového poctivého jídla nacházím minimum.