Maminko, proč musíme jíst igelitové pytlíky?

Běžná večeře. Dítě se ptá ustarané mámy. Normální otázka. Nenormální situace. Někteří z nás jsou odsouzeni ke konzumaci igelitu a dalších dobrot. Nemohou si vybírat.

„Maminko, co bude k večeři?“ Ptá se malá velryba té velké.

„Co si ulovíš, miláčku.“ Odpoví dospělý kytovec.

„Hlavně, aby to zase nebyly ty igelitové tašky a pytlíky. Ty mě vůbec nechutnají.“ Zamyslí se nahlas drobeček a otevře stomu.

„Maminko, co bude k večeři?“ Ptá se malý klouček své rodičky po cestě domů.

„Rybí prsty, miláčku.“ Odpoví maminka.

„Slyšel jsem, že v rybím mase jsou plasty. Jak se tam vzaly?“

„Jsou tam proto, že jsme čuňata.“

„My, jako rodina?“

„Ne, my, jako lidstvo. Nakupujeme, konzumujeme a odhazujeme. A je nám jedno co, kde a kam.“

„Já vím, třeba tady někdo zahodil kelímek od kávy a tamhle je nějaká krabice. Proč s tím někdo něco neudělá? Takový nepořádek.“

„A kdo by to měl udělat?“ Ptá se maminka a snaží se, aby se potomek zamyslel.

„Někdo mocný.“

„Mocní lidé, kteří na sebe vzali odpovědnost za naše životy a pasovali se do pozice vládců, mají jiné starosti.“

„Jaké mají starosti, maminko?“

„Musí rozhojnit svůj osobní majetek. Zabezpečit sebe a své rodiny.“

„Na to přece nemusí být mocní. Na to stačí mít jen dobrou práci.“

„I ty můj naivko. Oni potřebují moc, aby mohli dosáhnout na všechny výhody a dotace.“

„Počkej, vždyť jsi mi říkala, že dotace mají sloužit obecnému blahu, proč by si je brali jen mocní?“

„Protože mohou. Upravili si pravidla jen pro sebe. Proto jsou mocní.“

„No jo, ale pak se nemůže nic napravit.“

„Ale může, neboj.“

„A jak?“

A maminka lituje, že se pustila do takového rozhovoru. Že učí svého potomka životu v pravdě. Učí ho třídit odpadky, chovat se slušně a pořád cítí, že to tak nějak nestačí. Je smutná, že se dobrovolně zabíjíme. Na jedné kulaté planetě, kde se nám všechno jednou vrátí. Jen proto, že jsme chamtiví.