Kdo lže, nemůže být svobodný

Tuhle větu jsem slyšel od svého osmiletého syna. Stáli jsme sedmnáctého listopadu u hrobu Jana Palacha a já mu vyprávěl co, kdo a proč.  

V té větě je víc, než jen obyčejný apel školáka a zhodnocení, či zkoncentrování celé mé řeči. Uvědomil jsem si, že je to tak obrovská pravda, že se o ni s vámi musím podělit. Jistě, všichni to víme,vždyť nás to v dětství učili.

Lhát se přece nemá. Nesluší se to. Dokonce (někdy) za lhaní padají i tresty.

Mnozí lháři si myslí, že se na jejich lež nikdy nepřijde. Lžou sami sobě. O té lži ví minimálně ten, kdo lže a s tím svědomím musí pak žít celý život. Možná, že je to ten největší trest.

Někteří, alespoň se to říká, snad ani nemají svědomí. Tak dlouho lžou, že pak těm svým výrokům věří jako pravdě a za pravdu je vydávají. A ostatní, které již několikrát zklamali, jim znovu a znovu uvěří. V bláhové naději, že příště už to bude pravda pravdoucí.

Ale, co jiní, my sami sobě lžeme. Nalháváme si různé věci a věříme, že se na to nepřijde.

Například věříme bludu, že ten, kdo je velmi bohatý, nemusí už krást.

Věříme, že s tím (ať už je to cokoliv) nemůžeme nic dělat.

Necháváme si nalhat kde co, a dál žijeme své životy. Utápíme se ve lžích těch druhých, ale i vlastních. Zoufale toužíme po svobodě, ale nedokážeme se dostatečně nadechnout, stahováni bažinou lží. Chlácholíme se tím, že některé lži nejsou tak nebezpečné, jako jiné. Že existují malé a velké lži. To je ovšem lež. Ta je totiž pouze jedna. Lež.

A možná nám některé připadají neškodné a postupem času se prolžeme až k těm smrtelným. Možná si toho ani nevšimneme a pak, jednou, už bude pozdě, chtít se z vlastních pavučin lží vylhat. Budeme uvězněni v jejich tenatech. Budeme se bát promluvit. Pohlédnout do jasné a čisté pravdy.

Ten, kdo lže, se bojí.

Ten, kdo se bojí, nemůže být svobodný.