Blíží se volby. Opět se nám vynoří spousta jmen, obličejů, hesel a úsměvů. Všichni kandidáti mají jedno společné. Jsou prašiví.
Vše je v pořádku, dokud neoznámíte, že hodláte kandidovat. Do té doby jste jen užiteční pracanti. Občas se vás někdo zeptá, zda své straně či hnutí věříte. Scházíte se na setkáních, občas něco odhlasujete, jste přeci demokratičtí. Platíte členské poplatky, na sociálních sítích šíříte ty správné myšlenky. Případně odmlouváte svým protivníkům z jiné partaje. Takový klidný život to je.
Pak si jednoho dne řeknete, že být řadovým členem vás neuspokojuje. Že chcete ovlivňovat životy většího okruhu občanů. Předhodíte své jméno na kandidátku. Naplněni optimismem a zdravou touhou po zlepšení stavu společnosti. V tu chvíli se stáváte prašivým. Pro ostatní se stáváte terčem, rohožkou, zdí nářků. Nesmíte mít žádné tajemství, dokládáte svoji neposkvrněnou minulost množstvím dokumentů. Nemáte žádná práva, nikde se nesmíte objevit, s výjimkou předvolebních setkání. Svlékáte se, odpovídáte na všechny otázky a těšíte se, až bude po volbách.
A pak nastanou volby. Lidé vhazují lístky do uren a s napětím očekáváte výsledek. A ten může být dvojí. Buď se tam (jedno kam) dostanete a můžete oslavovat. Z prašivého se stanete oslavovaným. Tím, před kterým se ostatní klaní a plazí. Kterému začnou šeptat sladká slůvka a nemravné návrhy. Případně se tam (jedno kam) nedostanete a pak zůstáváte prašivým. Do dalších voleb, kdy se tam (jedno kam) prostě už možná dostanete.
