Kaviár, ústřice a šampaňské. Drahé auto, luxusní bydlení, spousta výhod, diamantové karty a oblečení vpravdě značkové. Každý si může užít luxusu.
Kdo by si nechtěl žít v luxusu. Jako miliardář. Obklopit se krásnými a drahými věcmi. Užívat si nadité konto, létat vrtulníkem. Konzumovat vybrané delikatesy a každou chvíli být v nějakém přírodním ráji s přeplněnou penzí.
Každý. Tedy, téměř každý, protože praktikujících asketů jsem za svůj předlouhý život potkal jen pramálo.
To, že po takovém životě touží mnozí, je možná přirozené. Co nebývá přirozené, je cesta k takovému užívání si. Někteří sází a vyhrají. Možná. Někteří kandidují a jsou zvoleni. Dobrá. A jiní kradou a okrádají. Hanba.
A pak jsou ještě ti, co si na takový život půjčují. Ti jednodušší si půjčí, chvíli se radují a pak zbytek života splácejí. Pak jsou rafinovanější, kteří zadluží všechny okolo sebe, užívají si za jejich peníze a pak řeknou, že oni za to nemohou. S klidným svědomím pak znovu kandidují a světe div se, od okradených opět dostanou důvěru.
Nemám zhola nic proti bohatým lidem. Tedy těm, co pilnou prací, skvělými nápady a dílem štěstěny, dosáhnou blahobytu. Naopak jsou mezi nimi takoví, co své bohatství užívají ve prospěch větší skupiny. Smutný jsem z těch, co si půjčují na luxus. A nejsmutnější jsem z těch, co si berou na svůj luxus z veřejných peněz.
Ale když ono je to podle zákona.
