Jistě, vidím to černě. Nezlobte se na mne, ale jsem už takový. Prostě se obávám nebezpečí, které na nás číhá v podobě líbezně se tvářících sociálních nástrojů. Zkušenost z dneška mne v tom utvrzuje.
Před časem jsem tu popisoval, jak chtěla babička profil na sociální síti. Dlouho jsem odolával, ale nakonec se nechal přemluvit. Z počátku to bylo fajn, na zdi babičky se toho moc nedělo, protože měla jen dva přátele. Potom objevila kouzlo přidávání virtuálních přátel a klid skončil. Nakonec jich měla víc, než já a neustále mi volala nové a nové hoaxy, které se v její komunitě rychle šířily.
Nejkrásnější byly večery, kdy si k nám do vinotéky přinesla svůj přenosný počítač, připojila se na wifi, dala si dvojku sladšího bílého a začala čile komunikovat. Zpočátku jen ťukala do klávesnice, pak se ozvalo tiché zahudrání a pak se babička normálně rozčílila, že to snad není možné. Chvíli takto komunikovala s počítačem, pak opět něco naklapala a zase se počala durdit. Nakonec to nevydržela, počítač zaklapnula a řekla, že se svět zbláznil.
Před týdnem přemluvil starší syn maminku, aby mu vytvořila profil na textovém komunikátoru. Maminka se dlouho nerozmýšlela, protože už měla dost toho, jak z jejího profilu miláček neustále rozesílá roztodivné smajlíky na všechny strany. V tu ránu byl od malého hackera pokoj. Z pokojíku se ozývaly radostné výkřiky a celá rodina dostávala tuny smajlíků, upravených selfíček a krásná slovíčka tu a tam s gramatickou chybkou.
Korunu svému snažení nasadil brouček ráno. Probudil mne nešetrně větou: Otevři si počítač, ale rychle! Pln očekávání jsem v polospánku splnil výzvu a tam se objevil líbezný ospalý smajlík a věta DOBRÉ RÁNO TATÍNKU!
