Slova mého synka, která vzbuzují pochybnosti, zda ho vyživujeme správně. Většinou se tak hlásí chvíli předtím, než dovaříme oběd či jiné jídlo. Sociálku prosím nevolejte.
Hlad je nejlepší kuchař, ale sám o sobě nic uvařit nedokáže. Jídlo jsem si oblíbil už dávno a protože jsem se narodil předčasně a byl jsem neduživý, celá má rodina se starala o to, abych rychle nabral kila. Dostával jsem dvě snídaně, dvě svačiny, několik obědů, dvě svačiny odpoledne a dvě až tři večeře. To proto, že mne krmila babička i maminka současně, ale nevěděli o tom. Vždy jsem vypadal velmi hladově a nikdy jsem nabízenou krmi neodmítal.
Můj syn má žravost po mně. Je ovšem o něco více vybíravý. Třeba cibuli nemusí a pečlivě ji vybírá z jídla a odkládá na kraj talíře. Neulehčuji mu to a dávám hodně cibulky. Jednou jsem připravil báječné jídlo, krásně vonělo a ještě lépe chutnalo. A ta dobrá duše se nechala slyšet: A tohle je jako oběd? Rozplakal jsem se.
Nejkrásnější jsou jeho hlášky, kdy například prozradí: Moje bříško má asi hlad. Nebo: Asi umřu hlady, pokud okamžitě nedostanu jídlo. My už ho známe, ale někde venku, třeba v restauraci, to působí velmi vesele.
Poslední dobou se zabývám myšlenkou na stravování pránou. Určitě je to něco fantastického, přijímat jen energii, kterou potřebuji na fungování těla. Nic navíc. Žádná éčka, konzervanty, barviva, plnidla, geneticky modifikované všemožnosti. Přijímat energii kontinuálně a když potřebuji. Žádné přecpání gulášem a osmi knedlíky. Povolování pásku a zapíjení pálivé žáhy sodou. Dokonce jsem se dočetl, že tělo při stravování se pránou nestárne.
Zatím jsem jen ve fázi přípravy. Ono se těžko stravuje pránou, když z kuchyně voní báječný oběd pro celou rodinu, v lednici najdete spoustu dobrot a máte tak nějak dlouhodobě roztažený žaludek. Ale jednou se mi to určitě povede. Tedy, možná. A třeba ani neumřu. Hlady.
