Život je plný překvapení. Mnohotvárný, překotný, nevypočitatelný. Staví před nás různé okolnosti, se kterými se musíme popasovat. Letos mi pěkně naložil.
Probouzím se do lednového rána a mám veselou, slavnostní náladu. Vždyť mám přece narozeniny, jako každý rok. Rodina je na oslavence milá, ještě více, než jiné dny. Ráno mi volá maminka, že pro mne ještě nemá dárek. Povídám jí, že je to v klidu, že už mi toho dala za život dost a hlavně, ať je v pohodě. Má totiž antibiotika a špatně se jí dýchá. Moje žena jde dolů za maminkou a za chvíli pro ni volá záchranku. Máma ještě ve voze vtipkuje, že se dneska nechystá umřít.
Za dvě hodiny mi zvoní telefon a tam, na druhém konci se ozve hlas pana primáře. Jako by volal z šílené dálky a má prý pro mne špatnou zprávu. Nechci mu věřit. Maminka mi odešla, je pryč. Jsem sirotek. Všechno se změní, vlastně změnilo. Vůbec netuším, co s tím budu dělat. Vždyť moje máma tu byla celý můj život. Mohl jsem se na ní spolehnout. Kdykoliv mě vyslechla a poradila.
Jak mocný dramaturg ovládá naše životy. Můj táta, před mnoha lety, odešel den před narozeninami maminky. Od té doby je nechtěla slavit. Tvrdošíjně. A teď jsem na tom vlastně stejně. Jak se s tím poperu? Už to mám. Narodil jsem se předčasně, ve třicátém týdnu těhotenství. Přesunu tedy své narozeniny na den, kdy jsem se měl správně narodit. A den svých narozenin věnuji památce mojí maminky. Ženy, která tolik ovlivnila můj život. Přijala mě, jako svého syna, když jsem byl odložen hned po porodu. Spolu se svým mužem mi dali krásné dětství a mládí. Dokonce mi dali i jméno, které jsem prostě neměl. Byl jsem totiž nechtěné dítě bez jména. Do jejich příchodu.
