Řekli jsme si se ženou, že se odměníme a zajdeme do oblíbeného lahůdkářství na salát a chlebíčky. Po příchodu nás překvapila poměrně dlouhá fronta zákazníků, ale což, oblíbené lahůdky nemáme pouze my, ale i jiní požitkáři. Stojíme ve frontě, prohlížíme nabídku v prosklených vitrínách a slintáme, jako Pavlovovi psi. Zjistil jsem, proč tu je taková fronta. Jedna prodavačka totiž nabírá a váží laskominy a hlásí výsledek druhé, která to pečlivě datluje do pokladního zařízení. Oč je větší pečlivost, tím se prodlužuje odezva. Jako by neuměla markovat.
Konečně jsme na řadě a já se hlásím o slovo, po pěkném pozdravení požádám o patnáct deka bramborového salátu, ten má ráda moje žena a jeden vajíčkový chlebíček, také pro ni. Já sám jsem si udělal chuť na vajíčkový salát, rozhodl jsem se, že si ho dám rovnou dvacet deka, že se tedy rozšoupnu a přiberu tři kila. Prodavačka navážila bramborový salát, nahlásila to té druhé zapisovatelce a došla dva metry ke chlebíčkům. Pak jsem ji požádal o dvacet deka vajíčkového salátu a to jsem dělat neměl. Prodavačka mě vyplísnila, že má jen jedny nohy a že jsem jí měl říci o salát, když byla u salátů, protože takhle se asi uběhá a co si to dovoluji.
Místo toho, abych si to nechal líbit a pokorně se omluvil, že ji takhle trápím, jsem objednávku zrušil a rozhodl se šetřit její nohy, přestože se stejně musela vrátit do výchozí pozice, tedy k salátům. Zaplatil jsem za bramborový salát s vajíčkovým chlebíčkem padesát dvě koruny a odnesl nákup ke stolku, kde jsme se do něho pustili.
A prodavačka neustále vykřikovala, že nemám smysl pro humor, že mi ten salát naváží a ať nejsem takový nabubřelec. A vykřikovala pořád dál, i když obsluhovala už dalšího zákazníka a tak jsem se rozhodl, že jí předvedu, že smysl pro humor mám. Vrátil jsem se k pultu, oznámil jim, že to byl kontrolní nákup, že jsme nedostali účtenku a že to bude pokuta do půl milionu a že to půjdeme sepsat. Prodavačce vypadla vidlička z ruky a vypadalo to, že zbytky smyslu pro humor ji definitivně opustily.