„Co si mám vzít s sebou?“ Staral jsem se asi zbytečně naléhavě.
„Jen kartáček a náhradní oblečení,“ odbyla mne manželka, a dál pěchovala hromady nezbytností do zavazadel. Nakonec jsme odcestovali jihozápadním směrem, a pro jistotu jsme přibalili dvě matrace, aby bylo pohodlíčko. Na místo určení jsme dorazili po dvou hodinách kličkování divokými serpentýnami, kdy se dělalo špatně už i kývacímu pejskovi na zadním okně. Přivítal nás zcela jiný svět, tvořený dřevostavbami. Tedy recepcí, mnoha chatkami, a společenskou místností. Tam už na nás čekala naše lektorka.
Jako u správného mučení, nám nejprve ukázala všechny nástroje. Štětce, barvičky, voskovky, akvarely, křídy, pastely, akrylové barvy. A také papíry, plátna, rámy, palety, ukázky a návrhy, a také svoji dosavadní tvorbu.
„Ty jsi dorazila kamionem?“ Zeptal jsem se překvapeně u hromady rozličných předmětů.
„Ne, normálně vlakem,“ odpověděla tázaná, a pak vytáhla z kufru rychlovarnou konvici, kávu, čaj a cukr, také smetanu v prášku a krabici perníčků. „Dá si někdo lehké občerstvení?“
Celkem jsme byli v kurzu čtyři. Jeden nádherně nadšený muž středního věku, který jásal nad každou novinkou, kterou lektorka vytáhla ze svých zavazadel. A pak žena s lehce prokvetlými vlasy, vegetariánka, co za dvě hodiny oslaví svoji padesátku. No a my dva. Obsadili jsme chatku určenou třiceti lidem, a počali se rozmýšlet, co budeme tvořit.
Muž měl jasno, musí namalovat štít. Erbovním znamením má být lev. Hořící lev. Žena si vybrala růži. Temně fialovou, s drobnými kapičkami rosy. Manželka se rozhodla pro malbu malebných leknínů. A já? Já musel vydržet do jedenácti, než otevřou hospodu a dám si pivko a jídlo. Bane, rozhodl jsem se, že na plátno namaluji ústřední obrázek pro moji novou knihu.
Vybral jsem si pro svoji tvorbu akrylové barvy. Ani nevím proč. Asi pro jejich jásavost a hravost. Jsem přesně takový. Nejprve jsem si tužkou na papír načrtl rozvržení jednotlivých objektů a pak se rovnou vrhl na chudáka plátno. První tuba mi vyprskla na moje oblíbené kraťasy a já zařval, jako raněné zvíře, a zbytek kurzu s sebou trhl. Každý měl svoji čáru jinak dlouhou. A začali mne lehce nenávidět.
Vyplácal jsem na plátno všechny barvy, co byly k dispozici. Lektorka mne peskovala, že používám mnoho materiálu, a nic nepomáhala moje obhajoba, že to nekryje. Prý mám tvořit ve vrstvách, a vždycky počkat, až ta první uschne. Hrůza. Nerad čekám. Nesnáším fronty. Mrzelo mne, že jsem si nevybral pastelky, ty neschnou. Konečně jedenáctá. Beru hůl a běžím do restaurace, kde se majznu o ceduli, že dneska mají otevřeno až od půl dvanácté. Jsem na pokraji zhroucení, a nemůže za to moje cukrovka. Potupně se vracím do společenské místnosti, kde pokračuji v tvorbě.
Nakonec se o půl jedné, protože zapomenu na hlad a žízeň, vypotácíme na oběd všichni. Účastníci kurzu si po cestě živě vyměňují názory, chválí si dosavadní tvorbu, jen o té mé milosrdně mlčí. Nechtějí, abych upadl do ještě hlubší deprese. Oběd byl celkem klidný, pokud pominu způsob objednávání, kdy si na jednom místě přečtete, co mají, musíte informaci uložit do hlavy (případně zachytit na papír nebo mobil) a pak na druhém místě nahlásit množství a druhy porcí. Obdržíte číslo, které si musíte zapamatovat, až na vás zahulákají, že je to hotové. Vaří tu dobře. Na výběr z několika piv. Žádný důvod k nespokojenosti. Jen ta pauza trvala děsně krátce, a umělečtí šílenci se opět chtěli vrátit do dřevěné mučírny.
Odpoledne proběhlo naprosto stejně. Moje žena domalovala lekníny, a vrhla se na nahatou ženu, o které tvrdila, že se jedná o akt. Za dobu, co jeden umělec zvládl pokrýt barvami část plátna, měla ona namalované obrázky tři. Jako Stachanovec. Na druhou stranu musím uznat, že výsledek byl vždy ohromující. V jednu chvíli chtěla žena, co malovala růži, svůj výtvor rozšlapat a pak se vrhnout do vln Berounky. Naštěstí je málo vody a patrně by si pouze natloukla.
Navíc jsme s ní oslavili její kulatiny, a to ženě poněkud vrátilo ruměnec do tváří. Částečně i proto, že dostala pořádného hobla, a bouchli jsme šampus. To udělalo zase radost mně. Nakonec jsem domaloval své dílo, upatlaný jsem byl až za ušima a dost jsem se těšil na večeři. Bohužel začalo pršet, a já si jídlo užíval s mokrými zády. Prostě divočina.
Po večeři zase do pilné práce. Byl jsem unavený, a také si moje záda potřebovala odpočinout. I ulehl jsem na připravenou matraci a jako miminko usnul. Nevadilo mi světlo, ani vůně olejů a terpenýnu. Najednou jsem se probudil, a spatřil, jak se umělci chystají do hajan. Bylo půl druhé v noci. Šílenci. Manželka namalovala dalších šest obrázků, muž měl připravený ideový námět, a žena pomalu končila se svojí růží. Lektorka prováděla šustění se suchým štětcem, který neustále namáčela do oleje, aby ho pak pečlivě osušila, a zase mohla šustit po plátně. Výsledkem byl překrásný Leonardo. Nebo někdo takový.
Druhý den jsem vykonal nezbytnou procházku po ostrově. Všude se válela mlha a také spousta poházených vodáků a vodáčat. Volali na sebe svoje ahoj, a vařili si čaj k snídani. Na recepci se také podávají snídaně. Od osmi do jedenácti. Ovšem ta fronta hladovějících mne odradila od toustu či nožek párku. Raději jsem hladověl, a těšil se na jídlo v restauraci od jedenácti. Vrátil jsem se z procházky do společenské místnosti, kde se již opět malovalo. Jako nějaká manufaktura, co musí dohnat plán.
Na dotaz, zda si také nechci něco namalovat, jsem zavrčel, že už mám všechno hotové, a vyrazil jsem na průzkumnou výpravu mimo ostrov. Na nedaleké návsi na mne vykoukla figurka šachového pindíka v nadživotní velikosti. Už jsem podobného někde viděl, ale vůbec jsem netušil, co to znamená. Tady byla přidělaná cedule, na které byla mapa a ta ukazovala, že v okolí Karlštejna je celá sada bílých i černých šachových figur. Dají se obejít, sbírat razítka a užít si trochu jiné zábavy. Zde mělo být ono místo s razítkem ve Společenském domě, ale ten je již dlouho uzavřený. Nesmutnil jsem ovšem a vyrazil za další figurou do Třebaně Hlásné. Tam jsem získal herní plán i první razítko. Jen obsluha kroutila hlavou, že tuhle hru tady hráli přede dvěma roky. Vůbec mi to nevadilo, a těšil jsem se, až se doma podívám na internet.
Započal jsem s návratem. Částečně i proto, že manželka mne bombardovala textovkami, kde jsem, a zda nepotřebuji zavolat sanitku. Je starostlivá. Ve společenské místnosti se nezměnilo prakticky nic. Jen přibyly další a další malby. Dali jsme si oběd, a pak se vrátili k tvorbě. Vzal jsem si nejměkčí tužku a namaloval velký obrázek Šachová partie před rozjásaným stadionem, snad pod vlivem nové hry, kterou již dva roky nikdo nehraje. Nakonec jsem ještě namaloval jeden obrázek. To bylo na základě nápisu na tubě. Karlovi se tímto omlouvám. Pak už jsme se sebrali a vrátili se zase zpátky, do civilizace. Celou cestu jsem ženě vyprávěl, jak jsem si nejraději maloval ve škole pod lavicí na piják, a dostával za to poznámky.