Doufám, že neděláte stejnou chybu jako já

Běžné ráno. Uháníte s dětmi do škol a školek. Dopravní zácpa, rozplánovaný čas na minuty. Potkáváte se s mnoha stejně uspěchanými. A najednou se dozvíte novinku.

Každé ráno je to podobné. Mění se jen počasí. Dneska to bylo prosluněné jitro, kluci vstali bez odmlouvání, o to se postarala maminka, a já jí byl vděčný. Vyrazili jsme včas, a dokonce i dopravní situace byla v normě. 

Před školou se potkáváme s rodiči, a žáky. A také učitelkami. Docela normálně se pozdravíme. Obyčejně. Dobrý den, hezké ráno, ahoj. Podle toho, jak moc se známe.

Pak s mladším do školky. Musíme kličkovat mezi pejskaři. Je jich zhruba stejně, jako rodičů, co vedou své ratolesti do školských zařízení. Opět se zdravíme s procházejícími chodci. Obyčejně. Normálně.

Blíží se jedna holčička s maminkou.

"Mami, proč nám ta paní neodpověděla na pozdrav?" Zeptá se překvapeně dívka.

"Víš, dospělí se nezdraví." Zněla odpověď od mámy.

Jako opařený jsem je pozdravil. A celou dobu mi ta informace vrtá v hlavě. Opravdu se dospělí nezdraví? To by přece byla škoda. Pak se přece nemůžeme jako společnost uzdravit.

Tak pěkný den všem. I dospělákům.