Jezdíme po republice a rozdáváme radost. Už deset let. Včera jsme byli ve Vraclavi, obci nedaleko Vysokého Mýta, kde mají krásný barokní kostel svatého Mikuláše. A také studánku s živou vodou. My jsme tam byli se starými řemesly v rámci oslav obce. Hromada místních i přespolních, společně jsme si užívali mlhavé ráno, drobné krápání přes poledne i odpolední sluníčko a večerní větřík. Lidé přicházeli, zajímali se o naše předvádění, ochutnávali čerstvý sýr, kochali se uměním kaligrafisty, vyráběli si kožené ozdoby a další kratochvíle.
Také se zajímali o mé knížky a já jim ochotně vysvětloval, proč vznikly. Jak pomáhají, komu a proč. Také jsme se dostali s jedním pánem na téma nemocí. Vyprávěl jsem mu o spoustě nemocných, kterým mé dárky už pomohly. Nemohl mi uvěřit a stále žádal další a další příklady a důkazy mých vzpomínek. Nemoc je vlastně výsledek předchozího chování každého člověka. Pokud se nechováme odpovědně, nakonec nás postihne ta která choroba. Tělo se počne bránit, či dokonce rezignuje a jedinec umírá.
Vysvětlil jsem mu, že i rakovina je taková nemoc. Může se s ní bojovat a ten boj i úspěšně vyhrát. Dokonce se člověk ani nemusí podrobit mučení zvané chemoterapie a další tortuře. Vyprávěl jsem mu o lidech, kteří se uzdravili jen proto, že uvěřili síle konkrétních artefaktů a zejména proto, že změnili způsob vlastního uvažování a chování.
Odhodili dosavadní stresové prostředí, trápení, samotu, závist, obavy a další tmavé okolnosti života. Vrhli se do náručí radosti, naděje, očekávání, lásky a milosrdenství. Nic jiného neléčí lépe. Poprali se o svůj život a nyní pomáhají svým optimismem dalším. Někteří, se pravda vyléčili jen na chvíli. Pak opět začali pochybovat, oblékli se do smutku, beznaděje, strachu. Zemřeli. Vyčerpáním, strachem a sebetrýzněním. Nebylo jim pomoci, protože se už dostali za určitou hranici, odkud není návratu.
Každý může být vítězem, pokud bojuje spravedlivý boj. Pokud ctí pravidla.