Puč mi pade

Už se vám to někdy stalo? Oslovil vás neznámý člověk a chtěl půjčit peníze? Jak jste z toho vybruslili?  

Přihodilo se mi takové veselé setkání v jedné hospůdce, kam chodívám po práci na pivko. Přisedl si ke mně nějaký chlápek, o něco starší, než já a vesele povídá.

„Ty jsi mi kamaráde, nějak povědomej!“

Koukám na něho prapodivně a nemůžu si vybavit tvář, ani jméno dotyčného.

„Kde jsi pracoval?“

Pokračuje neznámý ve výslechu a nechá se pozvat na pivko.

„V ZPA, v Košířích.“

Odpovídám podle pravdy a kolega se úplně rozzáří.

„No vidíš, já taky! A kdy jsi tam byl?“

„Asi před pěti lety.“

„Tak seš to ty! Na to se musíme napít.“

A tak jsme si dali pořádný hlt na staré přátelství a dál se bavili o normálních věcech. V jednu chvíli se ten můj kolega z práce ztiší a povídá, jako by se styděl.

„Půjč mi padesát korun.“

No co bych nepůjčil, když se vlastně známe, padesát není zase tolik. A tak jsem mu ty peníze půjčil a rychle jsme se rozloučili. A pak se mi to rozleželo v hlavě, že ho vlastně vůbec neznám a že jsem naletěl úplně cizímu člověku. Měl jsem vztek nejprve na něho a pak na sebe. A přál jsem si ho zase potkat a pořád jsem číhal v té hospůdce pod Hradem.

Za pár dní se ukázal. Hned, jak mě uviděl, se hnal k mému stolu, pusu od ucha k uchu rozesmátou.

„Ty jsi mi povědomej, kamaráde, kde jsi pracoval?“

Povídá úplně samozřejmě a já už vím, že je to startovací formule, která nakonec přejde až k žádosti o nenávratnou půjčku.

„V Holešovické Tesle.“

Hlesnu, protože nerad lžu a on se rozzáří ještě víc, než posledně.

„To je náhoda. No jasně, já taky.“

„Hele, tady máš padesátku a už mi dej pokoj.“

Vytáhnu zmuchlanou bankovku a vrazím mu ji do ruky. Jeho obličej se změní.

„Cože?“

„No posledně jsi mě lohnul o padesátku, tak jsem ti to usnadnil.“

Opět se zazubil.

„No vidíš, říkal jsem ti, že jsi mi povědomej.“