Připadám si jako méněcenný, když někomu řeknu, že jsem adoptovaný. Jako někdo s přenosnou nemocí. Ty překvapené pohledy, dotazy a zádumčivé pokyvování hlavou. Přitom v tom nejsem zdaleka sám.
Nejvíce mne baví otázky typu: A ty jsi to nevěděl? Kdy jsi se to dozvěděl? Jak to zvládáš?
Většinou odpovídám podle pravdy, že jsem to tak nějak tušil. Protože naši, tedy moji rodiče, jsou daleko menší, než já, nikdy mi neukázali fotky, jak byla máma těhotná a nejsme si ani moc podobní. Vždy jsem lišácky prohlašoval, že jsme měli vysokého a krásného souseda.
Dozvěděl jsem se to definitivně až v dospělosti, během jedné vypjaté chvilky a podrobnosti jsem zjistil až po smrti mámy, kdy jsem hledal dokumenty pro notáře. Teprve pak jsem objevil dokumenty, týkající se martyria jménem Trvalé osvojení. Znovu jsem si připomněl, co všechno museli moji rodiče podstoupit, abych se jim mohl „narodit“. Abychom byli normální a úplná rodina.
Do tří let věku jsem měl původní příjmení. Tak dlouho trvalo soudu, aby rozhodl. A to jsem žil se svými rodiči od svých dvou měsíců, protože jsem byl hned po porodu určen k osvojení.
Je nás hodně, adoptovaných. Rozhodně máme lepší život, než ti, kteří nedostali šanci žít vůbec. Nebo nezískali milující (náhradní) rodiče. To je snad odpověď na to, jak adopci zvládám.
Přeji všem dětem, aby mohly zůstat se svými rodiči, aby je mohli respektovat a ctít. Aby si užívali jejich pozornost a vnímali pozitivně jejich snahu o předání zkušeností. A jednou, až se z dětí stanou dospělí, aby přijali odpovědnost zase za své děti.
